Dva vědci hlídali kapku smoly desítky let. Pádu se nedočkali

V jedné vitríně na univerzitě v australském Brisbane visí skleněná nálevka. Je v ní smola a od roku 1930 z ní kape. Za celou tu dobu spadlo devět kapek.

Devět. Za skoro sto let.

Pokus, který měl něco dokázat studentům

Za vším stojí Thomas Parnell, první profesor fyziky na Queenslandské univerzitě. V roce 1927 zahřál kus smoly a nalil ji do skleněné nálevky se zataveným krčkem. Pak ji nechal tři roky chladnout a usazovat.

V roce 1930 krček uřízl a nechal přírodu pracovat.

Smola se totiž tváří jako pevná látka. Když do ní udeříte, roztříští se na střepy. Jenže ve skutečnosti je to kapalina — jen nepředstavitelně hustá. Podle univerzity je stomiliardkrát viskóznější než voda. Aby to bylo vidět, musíte být hodně trpěliví.

První kapka spadla po osmi letech.

Padesát let čekání a ani jeden pád

Tady začíná ta smutnější část příběhu.

Parnell se pádu kapky nikdy nedočkal. Po něm se o pokus desítky let staral profesor John Mainstone. Ani on ne. Univerzita to shrnuje stroze: oba zemřeli dřív, než kapku viděli spadnout.

Není to tím, že by nedávali pozor. Kapka se tvoří léta, visí, protahuje se — a pak během zlomku vteřiny spadne. Kdo zrovna mrkne, kdo si odskočí, ten to nevidí. A protože kapky padají zhruba jednou za deset let, druhá šance přijde až za dlouho.

Absurdita té situace nakonec proslavila experiment víc než samotná fyzika. Pokus, který běží nepřetržitě od roku 1927 a je zapsaný v Guinnessově knize rekordů jako nejdéle běžící laboratorní experiment, nikdo pořádně neviděl fungovat.

První kapku nakonec natočili v Dublinu

Australané mají v Brisbane konkurenci, o které dlouho skoro nikdo nevěděl. Na Trinity College v Dublinu stojí od října 1944 prakticky totožná aparatura. Postavili ji, nechali být — a pak na ni na desítky let víceméně zapomněli.

Až se jí v roce 2013 ujali fyzici Shane Bergin a Stefan Hutzler s kolegy. Namířili na nálevku webovou kameru a pustili přenos na internet, aby se mohl dívat kdokoli.

Jedenáctého července 2013 kapka spadla. A kamera běžela.

Bylo to poprvé, co se pád kapky smoly vůbec podařilo zaznamenat. Záběry se během dvou týdnů rozletěly po světě a nasbíraly dva miliony zhlédnutí — na časosběrné video, kde se skoro nic neděje.

Dublinský tým zároveň spočítal, jak hustá smola v jejich nálevce je: zhruba dva miliony krát víc než med.

V Brisbane měli i podeváté smůlu

Devátá kapka v Queenslandu se od nálevky oddělila 24. dubna 2014. Ani tentokrát to nebyl ten čistý okamžik, na který se čekalo desítky let.

Profesor Andrew White zrovna chystal výměnu kádinky — pod nálevkou už bylo osm starých kapek a devátá se jich začínala dotýkat, takže bylo potřeba nádobu vyměnit dřív, než srostou. Při manipulaci se ale dřevěný podstavec zakymácel a kapka se utrhla.

Po sedmaosmdesáti letech čekání ji tedy nakonec shodila neopatrná ruka.

Proč to vlastně nikdo neukončí

Nabízí se otázka, k čemu je dobré sledovat něco, co se dá spočítat na papíře.

Odpověď je, že jde o něco jiného než o data. Experiment ukazuje na fyzice srozumitelné věci — že hranice mezi pevnou látkou a kapalinou není tak ostrá, jak se zdá, a že rychlost pozorování si určuje příroda, ne my. Zároveň je to jeden z mála pokusů, které přežily svého zakladatele, jeho nástupce i několik generací studentů.

A pořád není u konce. V nálevce zbývá dost smoly na to, aby kapala ještě dlouhé desítky let. Desátá kapka se právě tvoří — tentokrát pod dohledem kamery, která běží nepřetržitě.

---

Ověřeno z:

• University of Queensland, School of Mathematics and Physics — Pitch Drop Experiment (stav k roku 2026)
• University of Queensland News — Pitch Drop Experiment enters an exciting new era (24. 4. 2014)
• Trinity College Dublin, School of Physics — Pitch Tar Drop
• Physics World — The drop heard round the world (2014)
• Guinness World Records — Longest-running laboratory experiment