Pacienti věděli, že berou cukr. Úleva přišla stejně.

Na krabičce stálo rovnou to slovo: placebo. Uvnitř byly pilulky bez účinné látky a pacient to věděl — lékař mu to při první návštěvě sám vysvětlil.

Podle všeho, co se o placebu běžně říká, to nemělo fungovat. Celá jeho síla přece stojí na tom, že člověk netuší, co polyká.

A ono to zabralo.

Osmdesát pacientů, žádný klam

Studii vedl Ted Kaptchuk a vyšla v prosinci 2010 v časopise PLOS ONE.

Zúčastnilo se jí osmdesát lidí se syndromem dráždivého tračníku — tedy potížemi, které se projevují bolestmi břicha a nepravidelným trávením a u kterých hraje velkou roli, jak je člověk sám vnímá.

Třicet sedm z nich dostávalo otevřené placebo. Zbylých třiačtyřicet tvořilo kontrolní skupinu bez léčby, ale se stejnou péčí a stejným množstvím rozhovorů s personálem. Pokus trval tři týdny.

Personál pacientům vysvětlil, že jsou to pilulky z inertní látky, něco jako cukr, a že se v klinických studiích ukázalo, že u tohoto onemocnění přinášejí znatelné zlepšení. K tomu jim řekli čtyři věci: že placebo efekt bývá silný, že tělo na něj reaguje samo a automaticky, že je důležité brát pilulky pravidelně — a že pozitivní přístup sice pomáhá, ale není podmínkou.

Ten poslední bod stojí za zdůraznění. Pacienti nemuseli věřit, že to zabere.

Po třech týdnech hlásilo dostatečnou úlevu 59 procent lidí na otevřeném placebu oproti 35 procentům v kontrolní skupině. Na hlavní hodnotící škále vyšel rozdíl statisticky významný.

Jak si to autoři vysvětlují

Tady je potřeba být opatrný: přesný mechanismus nikdo nezná. V rozboru vlastních výsledků ale autoři píší, že podle nich se sešlo víc věcí najednou — poctivé vysvětlení, povzbuzení k tomu, aby pacient odložil nedůvěru, realistické očekávání zlepšení a k tomu tři vodítka, která stojí za rozvedení.

První je rituál léčby. Pacienti brali pilulky dvakrát denně po tři týdny. Není to pasivní čekání, ale pravidelný úkon, který člověku každý den připomíná, že se svým stavem něco dělá.

Druhé je kontakt s personálem. Úvodní návštěva trvala kolem půl hodiny, jedenáctý den přišla další. Pozornost a vlídné jednání jsou samy o sobě součástí toho, proč se lidem po návštěvě lékaře uleví. Samy o sobě ale rozdíl mezi skupinami nevysvětlí — tenhle kontakt totiž dostaly obě stejně. Teprve ve spojení s pilulkou se zřejmě projeví naplno.

Třetí je naučené spojení, které ovšem autoři nabídli spíš pacientům než jako závěr ze svých dat. Tělo si za život spojí polykání pilulky s tím, že se pak uleví, a může na ten úkon reagovat samo o sobě. Přesně tohle personál pacientům při úvodním pohovoru vysvětloval.

Autoři sami byli opatrní

Za zmínku stojí, jak střízlivě to původní tým podal. Místo velkých slov vyjmenoval, co jeho vlastní práci oslabuje: malý počet pacientů, jen tři týdny trvání, riziko, že lidé odpovídali tak, jak se od nich čekalo, a možné zklamání skupiny, která nedostala nic.

Přidal i to, že u syndromu dráždivého tračníku se hodnotí hlavně to, jak se pacient cítí, a chybí tvrdé měřitelné ukazatele.

Podruhé, a v mnohem větším měřítku

Právě ten malý vzorek byl hlavní slabina — a tak se o jedenáct let později pokus zopakoval pořádně.

V roce 2021 proběhla studie s dvěma sty šedesáti dvěma dospělými, tentokrát na šest týdnů a se třemi skupinami. Jedna dostala otevřené placebo, druhá klasické zaslepené placebo, tedy pilulku bez informace, co v ní je, a třetí nedostala nic.

Otevřené placebo dopadlo znatelně lépe než nic — a zároveň prakticky stejně jako placebo podané tajně.

Zatajení tedy nic nepřidalo.

Jenže to je jen polovina příběhu

Ani dvě studie nestačí. V roce 2025 vyšel souhrn šedesáti randomizovaných studií s víc než čtyřmi a půl tisíci účastníky — a ten obraz podstatně zpřesňuje.

Celkový účinek je malý, ale prokazatelný. Podstatné je ale to, jak se liší podle toho, co se měří.

U potíží, které člověk sám hodnotí — bolest, únava, nevolnost, celkový pocit — se účinek potvrdil.

U objektivně měřitelných hodnot — tedy toho, co ukáže přístroj nebo rozbor — se rozdíl neprokázal. Vyšel tak malý, že ho autoři nemohli odlišit od náhody.

Je poctivé to říct nahlas: otevřené placebo mění, jak se člověk cítí. Že by měnilo i to, co naměří laboratoř, zatím nic neukazuje.

Autoři k tomu ale dodávají důležitou výhradu: objektivně se měřilo jen v menšině studií. Není to tedy důkaz, že se nic v těle neděje — spíš to, že na takový závěr zatím nejsou data.

Souhrn přinesl ještě jedno zjištění a takové srovnání do té doby nikdo neudělal. Porovnal zvlášť skutečné pacienty a zvlášť zdravé dobrovolníky v laboratorních pokusech. U pacientů byl účinek prokazatelně silnější než u zdravých lidí.

Dává to smysl. Zdravý dobrovolník, kterému se v laboratoři na chvíli vyvolá nepříjemný pocit, nemá co zlepšovat. Člověk, který má potíže měsíce a roky, ano.

Co si z toho odnést

Zjištění je pozoruhodné. Ukazuje, že na tom, jak se cítíme, se podílí i samotný rituál léčby — pravidelné braní pilulky, pozornost personálu, očekávání zlepšení. A že tenhle podíl nezmizí ani tehdy, když člověk ví, jak to funguje.

Zároveň platí ta druhá půlka: nejde o léčbu nemoci, jde o vliv na vnímání potíží. Otevřené placebo není náhrada za léky a žádná ze studií to netvrdí.

Nejzajímavější na tom možná je, že poctivost nic nezkazila. Očekávání zafungovalo, i když bylo vyloženo na stůl.

---

Ověřeno z:

• Kaptchuk a kol., PLOS ONE — Placebos without Deception: randomizovaná studie u syndromu dráždivého tračníku (prosinec 2010)
• Lembo a kol., Pain — Open-label placebo vs double-blind placebo for irritable bowel syndrome: randomizovaná klinická studie, 262 pacientů (září 2021)
• Fendel a kol., Scientific Reports — aktualizovaný systematický přehled a metaanalýza otevřených placeb, 60 randomizovaných studií (2025)