Les v Utahu je ve skutečnosti jediný strom se 47 000 kmeny

TITULEK

47 000 kmenů v Utahu vyrostlo z jednoho kořene. Je to jeden strom

title_long

47 000 kmenů v americkém Utahu vyrostlo z jednoho jediného kořene – dohromady tvoří jeden strom

Perex

Pando váží skoro 6000 tun a Guinnessova kniha rekordů ho vede jako nejmohutnější rostlinu planety. Na jeho stáří se vědci dodnes neshodli a teď navíc bojuje o přežití – přemnožená zvěř mu spásá mladé výhonky.

Rubrika

Rekordy

---BODY---

Každý podzim zežloutne celý jeden svah americké Fishlake National Forest skoro ve stejnou chvíli, jako by někdo otočil vypínačem. Návštěvníci lesa si dlouhá desetiletí mysleli, že koukají na hustý osikový les. Ve skutečnosti se dívají na jedinou bytost – všechny výhonky vyrůstají ze společného podzemního kořenového systému a mají stejný genetický základ, který jim říká, kdy se má listí zbarvit. Proto se barva mění u všech kmenů naráz.

Jeden kořen, čtyřicet sedm tisíc kmenů

Topol osikovitý, severoamerický příbuzný naší osiky (anglicky quaking aspen, latinsky Populus tremuloides), se umí množit dvěma způsoby. Buď semenem, jako většina stromů, nebo tak, že z kořene vyrazí bokem nový výhonek – takzvaný ramet. Ten vypadá jako samostatný strom s vlastním kmenem i korunou, ale po celý život zůstává napojený na stejný kořenový systém, ze kterého vyrostl.

V centrálním Utahu se jeden takový kořenový systém rozrůstal tak dlouho, že dnes zabírá 106 akrů, tedy 43 hektarů. Donedávna na něm stálo odhadem 47 000 kmenů – v posledních letech jich část uhynula. Kolonie má i vlastní jméno – Pando, latinsky „rozšiřuji se".

Jednotlivé kmeny přitom nejsou nijak zvlášť staré. Podle Western Aspen Alliance je nejstarším žijícím kmenům dnes 120 až 150 let – strom prostě po čase uschne a na jeho místě vyraší z téhož kořene nový. Právě v tom je ten trik: nadzemní kmeny se v pravidelném cyklu obměňují jako listí na stromě, ale kořenový systém pod nimi běží dál bez přerušení.

Jak genetika potvrdila jeden strom – a upřesnila, co to znamená

Hranice kolonie poprvé zakreslili v roce 1976 lesníci Jerry Kemperman a Burton Barnes – nikoli podle genů, ale podle leteckých snímků, které si pak ověřili přímo v terénu. Porovnávali kůru, tvar listů i to, kdy se která část svahu na podzim zbarvila. Už tehdy napočítali přibližně 47 000 kmenů na 43 hektarech – tedy prakticky stejnou plochu, jakou klonu vyměřují dnešní mapy.

Genetický důkaz, že jde o jeden organismus, přišel až o dvaatřicet let později. V roce 2008 odebral tým z genetické laboratoře USDA a Utaské státní univerzity vzorky z 209 kmenů rozmístěných po pravidelné síti napříč celou kolonií a porovnal je na sedmi genetických znacích. Výsledek: naprostá shoda u všech testovaných míst – a hned vedle nich tým narazil na čtyřicet dalších, geneticky odlišných klonů, které rostou těsně u Panda, ale patří jiným stromům. Hranice, kterou lesníci odhadli podle vzhledu listí už v roce 1976, genetika potvrdila prakticky přesně.

Že by ale kmeny byly totožné do posledního písmene, to novější výzkum vyvrátil. Genetici, kteří zkoumali drobné mutace nastřádané v jednotlivých kmenech, zjistili, že si každý kmen postupem času nasbíral vlastní, nezávisle vzniklé odchylky – logicky, když některé z nich rostou stovky metrů od sebe a každý svou část kořene obývá už velmi dlouho. Pořád jde nezpochybnitelně o jeden genetický jedinec, jasně oddělený od okolních klonů – jen ne o kopie k nerozeznání.

Nejmohutnější rostlina na Zemi, stáří zůstává hádankou

Odhad hmotnosti se opírá o objem dřeva ve všech kmenech i kořenech dohromady: zhruba 5800 až 6000 tun. Podle Guinnessovy knihy rekordů z toho dělá Pando nejmohutnější rostlinu na světě – ne nejtěžší organismus vůbec. Ten titul patří jinému druhu života: houbě václavce (Armillaria ostoyae) v Oregonu, která podle odhadu váží 6800 až 31 750 tun – i spodní hranice tohoto odhadu je vyšší, než kolik váží celý Pando. Houba ale není rostlina, takže obě prvenství vedle sebe obstojí. Pro představu: Pando váží zhruba jako pětatřicet plejtváků obrovských, tedy největších zvířat, jaká kdy na Zemi žila.

Rekord v rozloze mezi živými organismy ovšem nedrží ani jeden z nich. V roce 2022 vědci popsali mořskou trávu druhu Posidonia australis v australském Shark Bay. Její podzemní výběžky se rozrostly na plochu asi 200 kilometrů čtverečních – to je víc než dvacetkrát tolik, co zabírá houba václavka, a přes 450krát víc než Pando. Celá louka vyrostla, podobně jako Pando, klonováním z jediného semene – jen pod mořskou hladinou.

Stáří samotného Panda je otevřená otázka, na kterou věda zatím nemá jednu odpověď. Western Aspen Alliance, výzkumná skupina Utaské státní univerzity, k tomu píše přímo: spolehlivá metoda datování klonálního kořenového systému zatím neexistuje. Genetická studie, která v roce 2024 nastřádané mutace spočítala, došla k rozpětí 12 000 až 37 000 let – i uvnitř něj záleží na tom, kolik mutací se do počtu vůbec bere. Po zveřejnění o ní tisk (Newsweek, Gizmodo) informoval s ještě širším, senzačnějším rozpětím šestnáct až osmdesát tisíc let – tahle čísla ale v samotné studii nikdy nebyla. Novější reportáž National Geographic je ještě opatrnější a přiklání se k tomu, že Pando je pravděpodobně staré jen několik tisíc let. Vědci se prostě zatím neshodli – a poctivá odpověď je široké rozpětí, ne jedno číslo.

Nová generace nestihne vyrůst

K úbytku podle National Geographic přispělo i to, že farmáři a lovci v okolí kdysi vyhubili vlky – ti z Utahu zmizeli do třicátých let minulého století. Černí medvědi ani pumy vyhubení nebyli, v Utahu žijí dodnes. Bez svého hlavního predátora se v okolí přemnožil jelenec ušatý (anglicky mule deer, americký příbuzný evropského jelena) a k okusu mladých výhonků přispívá i dobytek, kterému Lesní služba na části pozemku povoluje pastvu. Stopy wapitiho (elk) vědci vídají spíš v širším okolí – přímo na zkoumané ploše Panda je ale nezaznamenali.

Studie z roku 2018 to změřila přímo: na neoplocené ploše napočítali vědci 299 nových výhonků na hektar a víc než polovina z nich měla okousané vršky. Na stejně velké ploše chráněné funkčním plotem jich vyrostlo 1698 – a spasený nebyl prakticky žádný. K úbytku navíc přispívá i to, že v oblasti roky chybí požáry, které normálně kořeny popostrčí k tomu, aby vyhnaly novou vlnu výhonků.

Že ochrana funguje, ukázal i starší pokus. V roce 1992 lesníci na zkusné ploše nejdřív pokáceli staré kmeny a hned ji pak oplotili – zhruba šest hektarů obehnali pletivem vysokým metr osmdesát. Kombinace mýcení starých kmenů a ochrany před okusem podle National Geographic za pár desítek let vypěstovala hustý mladý porost. Fishlake National Forest teď spolu s dobrovolníky ze skupiny Friends of Pando testuje, jestli podobná ochrana pomůže i na větší ploše – v roce 2013 přibylo dalších zhruba jednadvacet hektarů a o pět let později se pletivo zvýšilo na necelé dva a půl metru, aby přes něj jelenci ani případně wapiti nepřeskočili.

Ilustrační foto: Abhardphoto / Pixabay

---

Ověřeno z:

• Western Aspen Alliance, Utah State University — "Sizing Up Pando" (aktualizace 2024/2025)
• USDA Forest Service, Fishlake National Forest — oficiální stránka o klonu Pando
• DeWoody, Rowe, Hipkins, Mock — "Pando lives: molecular genetic evidence", Western North American Naturalist 68(4) (2008)
• Rogers & McAvoy — "Mule deer impede Pando's recovery", PLOS ONE (2018)
• Pineau a kol. — "Mosaic of somatic mutations in one of Earth's largest organisms, Pando", eLife, recenzovaný preprint (2024/2025)
• Guinness World Records — "Heaviest organism" a "Largest living organism" (2022–2024)