Mytí rukou snížilo úmrtnost rodiček. Lékaři to odmítli přijmout

Ve vídeňské všeobecné nemocnici fungovala v polovině 19. století dvě porodnická oddělení. Byla ve stejné budově, přijímala pacientky střídavě podle dnů a lišila se v jediné věci: kdo v nich pracoval.

Na prvním sloužili lékaři a medici. Na druhém porodní asistentky.

V roce 1846 zemřelo na prvním oddělení 11,4 procenta rodiček. Na druhém 2,7 procenta.

Rozdíl, který nedával smysl

Čtyřnásobný rozdíl v úmrtnosti mezi dvěma odděleními téže nemocnice se nedal vysvětlit náhodou. A protože se ženy přijímaly střídavě, nedalo se to svést ani na to, že by na jedno oddělení chodily rizikovější pacientky.

Ženy o tom věděly. Vídeňské rodičky se prvnímu oddělení vyhýbaly, jak jen mohly.

Mladý uherský lékař Ignác Semmelweis, který na prvním oddělení působil, hledal příčinu roky. Vyloučil postupně přeplněnost, počasí i tehdy oblíbené vysvětlení pomocí „miasmat", tedy špatného vzduchu — protože ten byl na obou odděleních stejný.

Vodítko z pitevny

Zlom přinesla v březnu 1847 smrt kolegy Jakoba Kolletschky, který se během pitvy poranil skalpelem a zemřel s příznaky, jaké Semmelweis znal od rodiček.

Z toho vyvodil zásadní věc: lékaři a medici chodili na porodní sál rovnou z pitevny. Porodní asistentky na druhém oddělení k pitvám přístup neměly.

Semmelweis usoudil, že si lékaři na rukou přenášejí jakési „mrtvolné částice". Tehdejší mikrobiologie neexistovala, takže neměl jak popsat, co to je — věděl jen, že to jde cítit.

A protože obyčejné mýdlo pach pitevny z rukou nedostalo, sáhl po něčem silnějším: chlorovém vápně.

Čísla

V polovině května 1847 nařídil, aby si každý, kdo vstupuje na porodní sál, vydrhl ruce v chlorovém roztoku.

Výsledek byl okamžitý. Za zbytek roku 1847 klesla úmrtnost na prvním oddělení na pět procent. V roce 1848, kdy už opatření platilo celý rok, spadla na 1,3 procenta — tedy na srovnatelnou úroveň s oddělením porodních asistentek.

Z 459 úmrtí v roce 1846 se stalo 45 úmrtí v roce 1848.

Proč mu nevěřili

Tady začíná ta nepochopitelná část.

Lékařská obec výsledky odmítla. Důvody byly tři a všechny jsou dodnes poučné.

Za prvé, Semmelweis neměl vysvětlení. Uměl ukázat, že to funguje, ale ne proč — bakterie objevil Pasteur až o desítky let později. Pro tehdejší medicínu to byl recept bez teorie.

Za druhé, závěr byl pro lékaře urážlivý. Znamenal totiž, že smrt rodiček nezpůsobuje osud ani vzduch, ale oni sami. Přijmout to znamenalo přiznat vlastní podíl.

A za třetí, Semmelweis svá zjištění dlouho pořádně nepublikoval a v pozdějších letech na kritiky útočil způsobem, který mu na důvěryhodnosti nepřidal.

Dobovou logiku dobře vystihuje americký porodník Charles Meigs, který v téže době odmítal obdobná zjištění svého krajana Olivera Wendella Holmese. Jeho argument zněl, že lékaři jsou přece gentlemani — a gentlemani mají čisté ruce.

Konec

V březnu 1849 mu ve Vídni neprodloužili místo. Vrátil se do Uher, kde stejný postup zavedl znovu a znovu snížil úmrtnost.

Uznání se nedočkal. V roce 1865 byl umístěn do ústavu pro duševně choré a tam v srpnu ve věku sedmačtyřiceti let zemřel na sepsi — tedy na infekci téhož druhu, proti které celý život bojoval.

Že měl pravdu, se potvrdilo až v následujících desetiletích, kdy Pasteur a Lister ukázali, že nemoci přenášejí mikroorganismy.

Mytí rukou je dnes základní hygienický postup, který se učí ve školce. Trvalo ale desítky let, než ho medicína přijala — ne proto, že by chyběla data, ale proto, že data sama nestačila.

---

Ověřeno z:

• Hygiene & Infection Control (Publisso) — Ignaz Philipp Semmelweis (1818-1865), a public health visionary and champion of hand hygiene
• NCBI PMC — odborné práce k Semmelweisovi a šestinedělní horečce
• James Lind Library — Semmelweis' studies of death in childbirth