Mezi Zemi a Měsíc se vejdou všechny planety – ale jen někdy

Zkuste si tu řadu představit doopravdy: Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, natěsnané za sebou jako korálky na niti mezi Zemí a Měsícem. Sedm planet různé velikosti vedle sebe – a přesto se do téhle konkrétní mezery nevejdou vždycky. Někdy jim schází jen pár tisíc kilometrů, jindy desítky tisíc.

Ta věta „všechny planety by se vešly mezi Zemi a Měsíc" totiž platí jen za jedné podmínky, která se u ní obvykle neuvádí. Aby se planety opravdu vešly, musí se stát jedna věc: Měsíc se musí vzdálit.

Kolik kilometrů zabere řada sedmi planet?

Číslo 387 941 kilometrů nepochází z žádného cizího webu o zajímavostech – je to prostý součet z tabulky NASA, kde agentura uvádí průměr každé planety v kilometrech: Merkur 4 879, Venuše 12 104, Mars 6 792, Jupiter 142 984, Saturn 120 536, Uran 51 118 a Neptun 49 528. Sečteno dohromady vychází 387 941 kilometrů. Jde o rovníkové průměry – u zploštělých plynných obrů o něco větší než jejich průměr napříč póly; kdyby se místo nich použily střední průměry planet, součet by klesl o zhruba 8 000 kilometrů a řada by se do mezery vešla i o pár dní déle. Země do součtu nepatří – je totiž jedním z konců té pomyslné trasy, ne něčím, co se do ní ještě vměstnává. Stejný postup (bez Země, bez trpasličích planet) používá i přepočet amerického vědeckého webu Science Notes, který došel na 387 942 kilometrů – rozdíl jednoho kilometru je jen zaokrouhlení.

Jenže srovnávat 387 941 kilometrů přímo se vzdáleností Země–Měsíc by byla chyba. Ta vzdálenost se totiž běžně měří od středu Země ke středu Měsíce – ale planety by musely ležet na jejich povrchu, ne uvnitř obou těles. Skutečnou volnou mezeru, do které se řada vejde, dostaneme, až od vzdálenosti odečteme poloměr Země (6 378 km) a poloměr Měsíce (1 737,5 km) – dohromady 8 116 kilometrů. Stejný krok dělá i vědecký web Science Notes, což ukazuje, že jde o zavedený postup, ne o svévolnou úpravu.

Měsíc je od Země v průměru vzdálený 384 400 kilometrů – i to je číslo přímo z NASA, měřeno od středu ke středu. Po odečtení obou poloměrů z toho zbyde volná mezera jen asi 376 285 kilometrů. Řada sedmi planet, dlouhá 387 941 kilometrů, se do téhle běžné, průměrné mezery nevejde – chybí jí přes 11 000 kilometrů.

Proč se ta vzdálenost vůbec mění?

Měsíc neobíhá Zemi po kruhu, ale po mírně zploštělé elipse. Jednou za oběh – a jeden oběh trvá 27,3 dne, tedy zhruba měsíc – se k Zemi přiblíží na nejbližší bod dráhy, kterému astronomové říkají přízemí. O necelé dva týdny později doletí na opačný konec elipsy, do odzemí, kde je od Země nejdál. Podle NASA je přízemí v průměru ve vzdálenosti 363 300 kilometrů, odzemí 405 500 kilometrů. V krajních případech, kdy se dráha ještě protáhne vlivem gravitace Slunce, se rozpětí posune až na 357 000 až 407 000 kilometrů.

Je to pořád jeden a tentýž Měsíc na jedné a téže elipse, jen se po ní pohybuje nerovnoměrně, ne po kružnici – a tvar té elipsy se navíc v průběhu roku mírně mění vlivem gravitace Slunce. Rozdíl mezi nejbližším a nejvzdálenějším bodem dělá přes 40 000 kilometrů, což je víc než trojnásobek průměru Země. Když úplněk vyjde zrovna na dobu, kdy je Měsíc blízko přízemí, vypadá o něco větší a jasnější než obvykle – tomu se říká superúplněk. Je to přesný opak podmínky, za které se tam vejde řada planet: ta nastává až u vzdáleného konce dráhy, v odzemí.

Kdy se tam ta řada planet vejde – a kdy ne?

V odzemí, kdy je Měsíc nejdál (405 500 km od středu Země), zbyde po odečtení poloměrů obou těles a součtu planet ještě asi 9 400 kilometrů volných. Řada planet se tam pohodlně vejde. V přízemí, kdy je Měsíc nejblíž (363 300 km), na řadu chybí přes 32 000 kilometrů – tam se nevejde ani zdaleka. A při běžné, průměrné vzdálenosti (384 400 km) chybí zmíněných přes 11 000 kilometrů – pořád ne.

Kolik dní to přesně je, se dá spočítat z tvaru té elipsy. Volná mezera mezi povrchy Země a Měsíce překročí těch potřebných 387 941 kilometrů zhruba devět dní z každé otočky – necelou třetinu celé dráhy. (Jednotlivé oběhy se ale liší víc, než by se čekalo – v praxi to bývá zhruba mezi sedmi a jedenácti dny, podle toho, jak moc se dráha zrovna protáhne vlivem gravitace Slunce.) Ve zbylých dvou třetinách měsíce, včetně průměrné vzdálenosti, kterou lidé mají v hlavě jako „tu obvyklou", se řada planet nevejde. Ke stejnému závěru – že jde o vzdálenost blízko odzemí, ne o průměr – dochází i britský BBC Sky at Night Magazine: planety se prý pohodlně vejdou právě tehdy, když je Měsíc blíž svému nejvzdálenějšímu bodu dráhy. Jejich výpočet je ale metodicky jiný: měří vzdálenost střed–střed bez odečtení poloměrů a do součtu započítává i Zemi, tedy osm těles místo sedmi – proto jim vychází vyšší součet i jiný práh. Směr závěru je i tak stejný jako u nás: sedí to jen blízko odzemí.

Co to prozrazuje o měřítkách sluneční soustavy?

Sedm planet namačkaných na sebe – od nejmenšího Merkuru po obří Jupiter a Saturn – zabere dohromady necelých 388 000 kilometrů. To je asi třicetkrát délka průměru Země, a přesto to na běžnou vzdálenost k jedinému přirozenému souputníkovi, kterého máme, nestačí. I mezera mezi dvěma sousedícími vesmírnými tělesy dokáže být tak proměnlivá, že se do ní řada sedmi planet, z nichž dvě patří mezi největší v celém systému, vejde jen s rezervou necelých deset tisíc kilometrů – a jindy nevejde vůbec.

Reálně se ale planety takhle do řady nikdy přesně nesrovnají. Každá obíhá Slunce po vlastní dráze a jinou rychlostí, takže se v jedné přímce nikdy nesejdou. Součet jejich průměrů je čistě myšlenkové měřítko – ne popis toho, co by bylo vidět na obloze, kdyby si člověk stoupl na Měsíc a díval se k Zemi.

---

Ilustrační foto: qimono / Pixabay

---

Ověřeno z:

• NASA/NSSDC — Planetary Fact Sheet, průměry planet (staženo 2026)
• NASA/NSSDC — Moon Fact Sheet, vzdálenost Země–Měsíc, přízemí/odzemí (staženo 2026)
• Science Notes — nezávislý přepočet součtu průměrů planet a odečtení poloměrů
• BBC Sky at Night Magazine — kontext k tématu odzemí/přízemí a vlastní výpočet