Rok, kdy nepřišlo léto. O rok později vzniklo jízdní kolo

Sopka vzala Německu koně. Dva roky po výbuchu vzniklo jízdní kolo

Léto roku 1816 se prakticky nekonalo. Pole zůstala pod vodou a z Württemberska i Bádenska odešly za lepším desítky tisíc lidí. Za tou bídou stála hora v Indonésii — a prý i za vynálezem, na kterém dnes jezdí celý svět.

Na německé pamětní minci z roku 2017 jede muž v dobovém oblečení na dřevěném dvoukoláku. Za ním stojí opuštěný kočár bez tažných zvířat a nad obzorem chrlí popel sopka. Rytec tak do stříbra vyrazil vyprávění, které se traduje dodnes: že za prvním použitelným strojem na dvou kolech stojí výbuch vulkánu na druhém konci světa. Každý článek toho řetězu se přitom opravdu stal. Slabá je jen spojnice mezi nimi.

Sopka v Indonésii ochladila severní polokouli

V dubnu 1815 vybuchla na ostrově Sumbawa v dnešní Indonésii sopka Tambora. Americká agentura NOAA ji vede jako nejsilnější sopečnou erupci, jakou kdy lidé zaznamenali. Výbuchy se poměřují na stupnici od nuly do osmičky. Tambora na ní dostala sedmičku.

Do vysokých vrstev atmosféry vyvrhla asi šedesát milionů tun sirného plynu. Tam se z něj staly droboučké kapičky kyseliny, rozptýlily se vysoko nad zemí a začaly odrážet část slunečního světla zpátky do vesmíru. Funguje to jako mikroskopická clona natažená nad planetou: povrch pod ní dostává míň tepla, a tak chladne.

V číslech to nevypadá dramaticky. Průměrná teplota na severní polokouli klesla zhruba o půl stupně Celsia; v Evropě bylo ochlazení znatelně silnější. Jenže zasáhlo celou polokouli a naplno se projevilo až následující rok. Rok 1816 proto vešel do dějin pod vlastním jménem: „rok bez léta".

Sníh v červnu, prázdné stáje

V červnu 1816 padal sníh v americké Nové Anglii. Ve střední Evropě bylo mokro a zima; tamní léto patřilo k nejchladnějším, jaká kdy měřicí přístroje zaznamenaly. Na Švábské Albě ležel sníh ještě v červenci a pole zůstávala pod vodou.

Mimořádně tvrdě dolehla krize na Württembersko. Cena obilí tam rostla nezadržitelně a chudina si vypomáhala, čím se dalo. Dobové zprávy mluví o chlebu z otrub a o mouce nastavované pilinami. Vařily se kopřivy i tráva.

Dobytek na tom byl stejně zle. Hynul hlady, nebo šel na nouzovou porážku — krmivo prostě nebylo. Z Württemberska i Bádenska se pak zvedla vlna vystěhovalectví a jen během roku 1817 odešly desítky tisíc lidí.

Došlo i na koně. Bez ovsa netáhli — a toho se po neúrodě nedostávalo. Klimatická katastrofa tak spustila hromadné hynutí tažných koní. Podle německého patentového úřadu lidé často nedokázali uživit sebe ani svá zvířata, a tak koně raději snědli. Pozemní doprava přitom stála na koňské síle skoro celá.

Rychleji než poštovní dostavník

Karl Drais, bádenský lesní úředník, přišel právě v tuhle chvíli s řešením. Dvanáctého června 1817 předvedl v bádenském Mannheimu svůj dvoukolový „běžecký stroj" (Laufmaschine) — dřevěného předchůdce jízdního kola, který se odrážel nohama od země. Právě od téhle jízdy se dnes počítá dvousetletá historie jízdního kola.

Dojel z Mannheimu k zájezdnímu hostinci u Schwetzingenu a zpátky — asi čtrnáct kilometrů za hodinu. Byla to senzace a Drais se přes noc proslavil. Koňský poštovní dostavník totiž potřeboval na stejnou trasu čtyřikrát delší čas.

V lednu 1818 dostal od bádenského velkovévody desetiletou výsadu na svůj vynález. Patent v dnešním smyslu to nebyl — platný patentový zákon tehdy v Bádensku ještě neexistoval, takže vynálezce chránilo osobní privilegium panovníka.

Ještě předtím, v listopadu 1817, popsal Drais svůj stroj v žádosti u saského krále vlastními slovy jako „stroj šetřící koně a jejich náklady". Přesně tahle věta drží celý populární příběh pohromadě. Zní totiž jako přiznání z první ruky.

Drais chtěl vůz bez koní už před sopkou

Tady ale vyprávění dostává trhlinu. Drais se o dopravní prostředek bez koní pokoušel dávno předtím. Už v roce 1813 žádal bádenského velkovévodu o výsadu na čtyřkolový vůz bez koní, poháněný klikou. Bylo to ještě před výbuchem Tambory a neuspěl.

Dokonce už tehdy svůj nápad spojoval s nedostatkem koní. Tehdy ho ale netrápilo počasí, nýbrž válka. V dobovém letáku napsal, že takový vůz by se mohl hodit „v dobách válek, kdy koně i jejich krmivo často bývají vzácné". Šlo tedy o zkušenost z napoleonských tažení, ne o předtuchu klimatické katastrofy.

Právě proto dnešní Německý patentový a známkový úřad k populárnímu příběhu výslovně píše, že souvislost mezi hladomorem a vznikem stroje „nebyla prokázána". Vedle Draisovy starší žádosti uvádí ještě jeden důvod: řada vlhkých let se špatnou úrodou dolehla na Evropu už před Tamborou. Také Draisův životopisec Hans-Erhard Lessing tuhle souvislost označuje za hypotézu, ne za doložený fakt.

Co tedy drží mýtus pohromadě? Především dokonalá časová posloupnost tří po sobě jdoucích let. K tomu skutečně zoufalý nedostatek ovsa a koní v německých zemích. A nakonec Draisova vlastní věta z listopadu 1817, kterou svůj stroj nabízel jako úsporu za koně.

Nejpoctivější verze příběhu je tedy o kus složitější, než jak se vypráví. Drais přemýšlel o dopravě bez tažných zvířat dávno před sopkou a hnala ho k tomu válka. Rok bez léta a hromadné hynutí koní mu práci na dvoukoláku mohly urychlit — německý patentový úřad k tomu ale otevřeně dodává, že prokázané to není. Jisté je jen to, co onoho červnového dne uviděl Mannheim: stroj, který se bez koně opravdu obešel.

---

Ověřeno z:

• Německý patentový a známkový úřad (DPMA) — Světový den jízdního kola, stránka k 200 letům Laufmaschine
• MARCHIVUM, Mannheimský městský archiv — blog "Die erste Radtour der Welt: Die Laufmaschine des Freiherrn von Drais" (2017)
• NOAA / National Environmental Satellite Data and Information Service — "Day in History: Mount Tambora explosively erupts in 1815"
• Schurer a kol., Environmental Research Letters — analýza evropského léta 1816 (2019); Raible a kol., WIREs Climate Change — klimatické dopady erupce Tambory (2016)