Vážka, která přeletí Indický oceán bez jediné zastávky

Konec monzunu na západním pobřeží Indie vypadá každý rok podobně: nad poli se najednou objeví mraky žlutavých vážek a zamíří směrem k moři. Kdo je sleduje, další dny žádnou z nich neuvidí – zpátky na souš, ať už na ostrovech uprostřed oceánu, nebo až na pobřeží východní Afriky, doletí teprve za tisíce kilometrů otevřené vody.

Cesta přes ostrovy i otevřený oceán

Na stopu celé záhadě přišel v roce 2009 mořský biolog Charles Anderson, který na Maledivách žil a pracoval už od roku 1983. Všiml si vážek, které se na souostroví každoročně objevily a po pár dnech zase zmizely – přitom na Maledivách nejsou žádné sladkovodní tůně, kam by mohly klást vajíčka, takže tam jen proletovaly. Navrhl hypotézu, že míří dál na západ, směrem k východní Africe. Podle pozdější izotopové studie z roku 2012 se vážky na ostrovech objevují každý rok mezi říjnem a prosincem. Voda, ze které vážka jako larva vyrostla, zanechá v jejích křídlech vlastní chemickou stopu – a ta u zdejších vážek ukázala něco překvapivého: vyrostly nejméně tak daleko na sever, jako je severní Indie – možná i dál. Celá cesta odtamtud až do východní Afriky měří přes 6000 kilometrů, z toho 3500 kilometrů vede nad otevřeným oceánem.

Vážka Pantala flavescens (nemá ustálený český název, používá se latinské jméno nebo anglicky „globe skimmer") měří kolem pěti centimetrů a váží jen asi 300 miligramů – míň než obyčejná kancelářská sponka. Přesto patří k hmyzu s jednou z nejdelších známých tras na světě. Odhad, který v roce 2009 navrhl Charles Anderson a od té doby ho přebírají i novější práce včetně studie z roku 2023, počítá celý okruh mezi Indií, Maledivami, Seychelami a Mosambikem řádově na 14 000 až 18 000 kilometrů – jde o řádový odhad sečtený z dílčích úseků trasy, ne o přesné měření jediného letu.

Na části cesty si vážky můžou odpočinout na ostrovech – kromě Malediv i na Seychelách. Některé úseky ale žádný ostrov na trase nemají a vážky je musí přeletět rovnou, bez možnosti odpočinku. Simulace z roku 2021 spočítala nejkratší možné vzdálenosti k pevnině pro několik takových přímých přeletů (mezi Indií, Maledivami, Ománem a Somálskem) – od 938 do 2536 kilometrů podle toho, odkud vážky vyletí. Zásoby energie by vážce při čistém plachtění podle téže studie vydržely skoro dvanáct dní, čistě mácháním by naopak síly došly už za necelých pět hodin. V praxi vážky obojí kombinují: mávnutími si podle pozorování u plachtících vážek udržují výšku a rychlost, právě když vítr na samotné plachtění nestačí. Poměr, zhruba pětina mávání ku čtyřem pětinám plachtění, vědci odhadli podle motýlů monarchů, u vážky přímo změřený není.

Žádná vážka nezvládne kruh sama

Ani nejvytrvalejší jedinec by takovou pouť neuletěl za jeden život. Z vajíčka vyroste larva a v dospělou vážku se promění za 45 až 60 dní. Na jednom ročním kruhu se tak vystřídá klidně čtyři až pět generací – podle studie se dvě z nich možná stihnou narodit přímo v Africe, než se jejich potomci vydají zpátky k Indii. Celou trasu doletí až pravnouče té první vážky, nebo ještě vzdálenější potomek, který se narodil někde uprostřed cesty.

Ta rychlá výměna generací má důvod. Tahle vážka klade vajíčka hlavně do dočasných dešťových tůní, které se objeví po přívalových deštích a časem zase vyschnou. Když voda zmizí dřív, než larva doroste, umí přežít – podle jednoho zdokumentovaného případu z Brazílie larva vydržela několik měsíců v zaschlém bahně a znovu se objevila asi týden poté, co ho vědci v akváriu navlhčili. Spolehnout se na to ale v přírodě nejde, a tak se vážky raději přesouvají rovnou za deštěm, a jejich potomci pak pokračují dál za další přeháňkou, o stovky kilometrů jinde.

Detektivka, kterou rozlouskla genetika

V roce 2016 porovnal mezinárodní tým vědců (Rutgers University a univerzity z Německa, Japonska a Švédska) úsek DNA (jeden mitochondriální gen) u necelých padesáti vzorků ze šesti míst po celém světě – z Texasu, Kanady, Japonska, Koreje, Indie a Guyany v Jižní Americe. Kdyby se vážky z každé oblasti pářily jen mezi sebou, geny by se mezi jednotlivými populacemi postupně čím dál víc lišily. Nic takového se ale nenašlo: DNA byla ze všech míst téměř totožná – rozdíly mezi jednotlivými oblastmi tvořily jen 4,26 procenta veškeré genetické odlišnosti, zbytek se týkal jedinců uvnitř téže populace. Nejpravděpodobnější vysvětlení podle autorů studie je, že se geny těchto vážek pravidelně promíchávají napříč oceány a kontinenty. Vzorek přitom nepokrýval východní Afriku, kam podle jiných studií vede samotná migrační trasa – autoři sami k tomu dodávají, že širší vzorkování a podrobnější genetické markery by časem mohly odhalit jemnější rozdíly, které tahle metoda nezachytí.

Bez správného větru by nikam nedoletěly

Samotnými křídly by tak dlouhou trasu vážky nezvládly. Spoléhají na monzunové větry vázané na intertropickou zónu konvergence – pás kolem rovníku, kde se stýkají vzdušné proudy z obou polokoulí. Ten pás se v průběhu roku posouvá na sever a na jih, a s ním se otáčí i směr převládajícího větru nad Indickým oceánem – a právě na tomhle obratu závisí, jestli vážky doletí, nebo ne.

Právě proto se let daří jen v některých měsících. Podle téže simulace z roku 2021 v září vhodné větry k přeletu skoro úplně chybí a v říjnu bývají slabé. Z podzimních měsíců jsou nejpříznivější listopad a prosinec, přesně v době, kdy vážky táhnou nejvíc – ale i s nimi započtenými vychází celý podzim v průměru jen na asi 15 procent úspěšných pokusů a 127 hodin letu, něco přes pět dní. Zjara jsou větry vydatnější: uspěje kolem 41 procent letů a stihnou to za necelou polovinu času.

Odhadovaný dosah druhu, který trumfne Lindbergha i monarchy

K výsledkům studie autoři z Rutgers University v tiskové zprávě přidali ještě jedno srovnání: migrační dosah druhu odhadují na nejméně 7000 kilometrů – a sami ho dávají do kontextu vedle jiných rekordních letců. Je to víc, než kolik při svém slavném sólovém přeletu Atlantiku z New Yorku do Paříže v roce 1927 naletěl Charles Lindbergh – 5800 kilometrů. Jde ale o odhadovaný dosah druhu jako celku, ne o vzdálenost, kterou zvládne jedna vážka za jeden let.

Podobnou štafetu, i když jen na polovině cesty, mají i motýli monarchové, se kterými se vážka nejčastěji srovnává. Cestu na jih z Kanady do Mexika, dlouhou až 4800 kilometrů, uletí jediná generace, která se podle amerického Národního parkového úřadu dožije až devíti měsíců. Teprve zpáteční cestu na sever dokončí až její potomci narození cestou – do Kanady se motýl, který na podzim odletěl do Mexika, sám nikdy nevrátí.

Přesné trasy jednotlivých vážek přitom věda pořád nezná. Satelitní vysílačky, které by fungovaly i nad otevřeným oceánem daleko od jakéhokoli přijímače, váží nejméně kolem 2 gramů v nejlehčích dostupných modelech, o něco běžněji 4 gramy a víc – tedy pořád víc než šestinásobek hmotnosti celé vážky. Lehčí, rádiové vysílačky existují, ale ty potřebují poblíž přijímač, který nad mořem není. Celý obraz se proto zatím skládá ze čtyř různých zdrojů: z genetiky populací, z izotopové stopy v křídlech, z počítačových simulací větru a z pozorování hejn na pobřežích.

Ilustrační foto: Mazzu71 - Marco Mazzucotelli / Pexels

---

Ověřeno z:

• Frontiers in Ecology and Evolution — simulace transoceánského letu Pantala flavescens (2021)
• Frontiers in Ecology and Evolution — studie migračního okruhu Pantala flavescens (2023)
• PLOS ONE — izotopová studie původu vážek na Maledivách (Hobson et al., 2012)
• PLOS ONE — celosvětová genetická studie populací Pantala flavescens (Troast et al., 2016)
• Rutgers University — tisková zpráva ke genetické studii z roku 2016