Nejkratší válka v historii se vešla do jednoho dopoledne

V devět ráno vypršel čas

Sultánův dřevěný palác stál přímo u vody v hlavním městě Zanzibaru, s výhledem na moře a na dosah děl z lodí kotvících v přístavu. Nový sultán Khalid bin Barghash měl od Britů lhůtu z předchozího dne — a ráno vzkázal, že palác neopustí. Palác plný jeho stoupenců čekal, jak Británie zareaguje. V devět hodin britské válečné lodě vypálily první salvu. Dělový kouř zahalil přístav a dřevěná stavba začala okamžitě hořet.

Trůn, na který Khalid potřeboval britské razítko

Spor nezačal kvůli území ani penězům, ale kvůli tomu, kdo smí sedět na zanzibarském trůnu. Zanzibar se šest let předtím stal britským protektorátem — tedy zemí, která měla formálně vlastního vládce, ale ve skutečnosti se řídila tím, co si přála Británie. Stalo se to mimo jiné díky rozsáhlé dohodě mezi Británií a Německem z roku 1890, ve které si obě mocnosti mezi sebou rozdělily vliv nad velkou částí východní Afriky. Německo si tehdy jako protihodnotu vymínilo malý ostrůvek Helgoland v Severním moři, který mu patří dodnes, a výměnou nechalo Zanzibar Británii. Součástí protektorátního uspořádání bylo i pravidlo, že nový sultán potřebuje k nástupu na trůn britský souhlas.

Když 25. srpna 1896 zemřel sultán Hamad bin Thuwaini, jeho bratranec Khalid na žádné povolení nečekal. Obsadil palác a sám sebe prohlásil sultánem. Britové to odmítli uznat a dali mu jasnou volbu — odejít, nebo čelit ostřelování. Nešlo jim přitom jen o formalitu: Khalid platil za samostatnějšího a Británii méně nakloněného kandidáta, a báli se, že by jako sultán přestal poslouchat londýnské příkazy. Britové proto měli i vlastního favorita — muže, kterého by na trůn dosadili raději.

Málo mužů, ale moderní děla

Khalid se opevnil v paláci s asi 2 800 lidmi — hlavně sluhy, otroky a civilisty, kteří v paláci žili, s pár darovanými děly. Na druhé straně stálo pět britských lodí, z nichž se vylodilo asi 150 námořníků a mariňáků — britských vojáků sloužících na moři i na souši. K nim se přidalo ještě asi 900 zanzibarských vojáků, kteří zůstali věrní Británii a obklíčili palác ze souše pod velením britského důstojníka. I s touhle posilou šlo o boj něco přes tisícovku lidí proti skoro třem tisícům — jenže tu menší stranu podporovala děla moderních válečných lodí. Palácová děla byla proti tomu zastaralá, darovaná roky předtím — a to nakonec rozhodlo rychleji, než kdokoli čekal.

Během necelé hodiny palba palác proměnila v trosky. Podle dostupných záznamů zemřelo nebo bylo zraněno kolem 500 lidí na zanzibarské straně, na britské straně jediný námořník utrpěl zranění, ze kterého se později zotavil.

45 minut, nebo jen 38?

Přesná délka konfliktu se v pramenech mírně liší, protože historici neměří úplně stejný okamžik. Guinnessova kniha rekordů počítá válku od 9:00 do 9:45 — vychází jí 45 minut. Jiné zdroje kladou konec o pár minut dřív, na 9:38, kdy nad palácem spadla Khalidova vlajka — a dochází tak k 38 minutám. Přesně na minutu se to dopočítat nedá, a proto se dodnes uvádí rozmezí „38 až 45 minut“ místo jednoho čísla. Ať se počítá tak nebo onak, žádná jiná válka v zaznamenaných dějinách netrvala kratší dobu.

Poražený sultán skončil v exilu na druhém konci světa

Khalid s několika věrnými uprchl do sousedního německého konzulátu, kde požádal o azyl. Přestože Zanzibar padl pod britskou správu, samotný konzulát cizí země byl podle tehdejších zvyklostí nedotknutelný — Britové ho tam nemohli zatknout, aniž by tím vyvolali diplomatickou roztržku s Německem, a tak jen čekali venku. Německá loď ho o pět týdnů později propašovala z ostrova do německé východní Afriky, kde zůstal na svobodě další dvě desetiletí.

Dohnala ho až první světová válka — Britové ho během svého východoafrického tažení zajali a poslali do vyhnanství na Svatou Helenu — na stejný ostrov v jižním Atlantiku, kam předtím vyhnali Napoleona. Zpátky do východní Afriky se směl vrátit jen pod podmínkou, že se natrvalo vzdá jakéhokoli nároku na zanzibarský trůn. Zemřel v roce 1927 — o třicet let přežil válku, kterou prohrál, a ostrov, kterému stihl vládnout jen tři dny.

Jedna budova bombardování přežila

Bombardování nesrovnalo se zemí celý palácový komplex. Hned vedle stála honosná stavba jménem Dům zázraků — dokončená jen 13 let předtím pro Khalidova otce a jako první budova v Zanzibaru vybavená elektřinou a výtahem. Zatímco sousední paláce lehly popelem, tahle budova utrpěla jen menší škody.

Co bylo s ostrovem dál

Samotný ostrov mezitím zůstal pod britskou správou další dlouhá desetiletí, i když navenek dál vypadal jako samostatný sultanát. Nový sultán, kterého Britové dosadili hned odpoledne po bojích, sedm měsíců nato, 6. dubna 1897, formálně zrušil na Zanzibaru otroctví — i když šlo o pomalý proces: otroci museli o svobodu sami zažádat, a v prvním roce to stihla jen desetina z nich. Zanzibar získal nezávislost 10. prosince 1963, a o měsíc později, 12. ledna 1964, sultanát svrhla krvavá revoluce — 67 let po tom, co britská děla poprvé zpochybnila, kdo na Zanzibaru vládne. O pár měsíců později se ostrov spojil se sousední Tanganikou do dnešní Tanzanie.

---

Ověřeno z:

• Guinness World Records — záznam „The shortest war"
• Historic UK — přehled anglo-zanzibarské války 1896
• The Collector — přehled sil a průběhu bitvy
• War History Online — příčiny a časový průběh konfliktu
• World History Edu — příčiny, důsledky a zrušení otroctví 1897
• South African History Online — osud sultána Khalida
• German History Docs — text helgolandsko-zanzibarské smlouvy (1890)
• EBSCO Research Starters — zrušení otroctví na Zanzibaru 1897
• Pages of History / TRT World — Zanzibarská revoluce 1964 a spojení s Tanganikou
• Zanzibar Island / Global Voices — osud budovy Dům zázraků (Beit al-Ajaib)