Středoškolák nespal 11 dní v kuse. K zotavení mu pak stačilo 14 hodin spánku

Sedmnáctiletý student ze San Diega zůstal vzhůru od prosince 1963 do 8. ledna 1964 – celkem 264 hodin, tedy 11 dní v kuse. Byl to tehdy nový rekord.

Nebyl první, kdo to zkusil

Zájem vědy o bdění bez spánku je starší než samotný Gardnerův pokus. První podobný experiment provedli už v roce 1896 dva američtí psychologové, kteří nechali tři mladé muže vzhůru 90 hodin. Gardnerův případ o skoro sedmdesát let později byl ale mnohem důkladněji zdokumentovaný a dodnes patří mezi nejlépe zdokumentované případy v oboru spánkového výzkumu.

Kdo ho hlídal

Gardnera od druhého dne experimentu začal sledovat lékař z výzkumného pracoviště námořnictva v San Diegu, kterého přivolali znepokojení rodiče. Ke konci, na poslední tři dny, se k dohledu přidal i spánkový výzkumník William Dement ze Stanfordovy univerzity. Zbytek doby vedli průběžný zápis hlavně Gardnerovi spolužáci, kteří s ním drželi stráž.

Co ukázaly vědecké články

Případ popsaly hned dvě odborné práce. Lékař, který Gardnera sledoval od začátku, publikoval už v roce 1965 zprávu s doloženými příznaky – kolem čtvrtého a pátého dne krátké halucinace, kolem desátého dne epizodu podezíravosti vůči rozhlasovému moderátorovi, ke konci ztuhlý výraz obličeje a potíže se soustředěním. O rok později vyšla druhá odborná práce, pojmenovaná přímo podle přesného počtu hodin bdění – ta uzavírá, že u Gardnera nevznikla plnohodnotná „psychóza z nedostatku spánku", jak se u podobných extrémů někdy popisuje. Žádné z tehdejších pozorování nepopisuje trvalé poškození.

Proč stačilo jen 14 hodin

Gardner po skončení experimentu prospal jen něco přes 14 hodin – ne dny, jak by se čekalo – a sám o probuzení řekl: „Byl jsem grogy, ale ne víc grogy, než je normální člověk." Spánkový dluh se totiž nesplácí hodinu za hodinu. Podle Národní nadace pro spánek tělo při zotavení upřednostní hlavně nejhlubší fáze spánku, které pro odpočinek mozku znamenají nejvíc – proto stačí zlomek doby, po kterou člověk zůstal vzhůru. Podobně to popisuje i Clevelandská klinika: tělo se snaží dostat co nejvíc hlubokého spánku hned na začátek noci, a po delším nedostatku spánku ho vyžaduje ještě usilovněji. William Dement ale později připustil, že Gardner během samotného experimentu pravděpodobně přece jen zažíval krátké, sotva postřehnutelné mikrospánky, i když nikdy neusnul na déle. Gardner podle svých pozdějších vyjádření měl navíc o desítky let později dlouhodobě potíže se spánkem – sám to připisoval experimentu, byť zdroj sám dodává, že skutečná příčina jistá není.

Proč už tenhle rekord nikdo neuzná

Guinness World Records kategorii bdění bez spánku v roce 1997 úplně zrušil. Důvodem jsou zdravotní rizika spojená s dlouhým bděním, ale i to, že u extrémně dlouhého bdění nejde spolehlivě odhalit takzvaný mikrospánek – krátké, vteřinové „vypnutí" mozku, kdy si člověk ani nevšimne, že na chvíli usnul. Guinness zmiňuje ještě jeden důvod: existuje vzácná dědičná nemoc zvaná smrtelná familiární nespavost, při které lidé postupně přestávají spát úplně – a kdyby organizace kategorii dál sledovala, nechtěně by mohla rekord jednou přisoudit právě někomu s touhle nemocí, ne opravdovému dobrovolnému rekordmanovi.

Dnešní spánková věda se shoduje na tom, že podobné experimenty už nikdo opakovat nemá – dlouhodobý nedostatek spánku zvyšuje riziko srdečních a psychických potíží.

---

Ověřeno z:

• NPR — Lessons from Sleeplessness: the 60th anniversary of Randy Gardner's world record (2024)
• Ross J. J. — Neurological findings after prolonged sleep deprivation, Archives of Neurology (1965)
• Gulevich, Dement, Johnson — Psychiatric and EEG Observations..., Archives of General Psychiatry (1966)
• Guinness World Records — What's the limit to how long a human can stay awake? (2023)